
Miluji je. Už od dětství mne přitahovaly pro svou vyjímečnost. Stále si pamatuji, jak jsem společně s tatínkem chodila po parku a vyhlížela na chodníku alespoň jeden kulaťoučký kaštánek. Jaká to byla radost, když jsme na nějaký narazili. Celou cestu domů jsem jej držela v ruce a hladila - to mi zůstalo do dnes.
Stále zbožňuji ten nádherný pocit, když hladím ten krásný, lesklý kaštánek. Kochám se z jeho přirozeného lesku a nádherného odstínu hnědé barvy.
Teď se vše po letech opakuje. S Terezkou chodíme po naší oblíbené trase a sbíráme. Aniččin kočárek slouží jako "kaštánkové vozítko". Terezka sbírá a já jsem ten šofér, co veze náklad. Snažím se jí krotit, aby něco nechala jiným dětem, ale samotné mi to nedá a stále koukám pod nohy a sama kaštan seberu.
Sice už máme doma plný košík kaštanů, ale za tu radost, kterou ta naše princezna má, to přeci stojí.